(S)myšlenky

24. dubna 2016 v 20:08 | Bleskobleska |  Příběhy
Konnichiwa.
Tak konečně, po takové době, přináším alespoň jakýsi miniaturní výtvor o mém smyšleném světě. Nebo se spíš potřebuji vypsat?
Nemám v plánu sem psát hlavní příběh, protože co dám na internet, to už nestáhnu zpět a myšlenka, že (berte to s nadsázkou) část mé duše bude uložená v nějakých datech, se mi neuvěřitelně příčí. Omlouvám se. Upřímně, tyto příběhy nemám ani kompletně sepsané (už vůbec ne na počítači). Také bych chtěla poznamenat, že to z časových důvodů po sobě nebudu nejspíš číst (ale zároveň to chci vydat už dnes), takže prosím o případné opravy.

PS: Vzniklo to vlastně napůl z mého snu (který jsem teď samozřejmě upravila).
PS número dos: Přítelkyně - použít slovo "kamarádka" se sem moc nehodí. Takže tu postavu berte jako moji kamarádku, ne jako partnerku, prosím :D












"Otevři oči," ozval se ten důvěrně známý, uklidňující ženský hlas, který bych přirovnala k hlasu moudré elfské královny. Matce Příroděžel, bájné bytosti nepatřil. "Otevři je."
Černá clona mi pomalu mizela z výhledu a já najednou spatřila svůj snový svět. Stála jsem na okraji jarního lesa. Za mnou byly stromy s korunami plnými bílých květů a světle zelených, mladých listů. A přede mnou se rozprostírala horami obklopená, obrovská pláň s jezerem, kterou jsem já sama nazývala Aeternum. Ani zdaleka nebyla nekonečnou. Ale já v ní to nekonečno viděla. Chodila jsem se sem uvolnit, vyčistit si hlavu, nabrat síly, když jsem se cítila nejhůře, a nabrat inspiraci.

Udělala jsem první váhavý krok do tmavě hnědé hlíny. Vzduch tu byl stále nasáklý vůní deště. Další krok. Najednou jakoby všechna váha mého těla zmizela. Jakoby mě něco nadnášelo. Každý pohyb byl lehký a snad ani ne vědomý - něco mě prostě táhlo do středu té nádherné planiny. Pochvíli jsem stála obklopena ze všech stran smaragdově zelenou, vysokou trávou.

"Jdi dál. Běž."
"A koho mám následovat?"
"Cit. Srdce."

Rozběhla jsem se. Proháněla se tu stáda sobů a divokých fjordských koní. U vody se pásla skupina obrovských, nádherně zbarvených iguanodonů. Pod po málu roztroušenými stromy, z jejichž korun se ozýval zpěv ptáků, odpočívali smilodoni nebo mohutní raptoři. A já teď patřila k nim všem. Aeternum na mě vždy čekalo s otevřenou náručí, a když jsem dlouho nepřicházela, přitáhlo mne k sobě samo.

Hlas mě velmi blízké přítelkyně se opět ozval:
"Proč se trápíš tím, co nezměníš? Tvá mysl je pro mě příliš důležitá. Je to můj domov, žiji tu stejně jako ty teď v Aeternu a provázím tě. Nedovolím ti můj domov zničit - náš domov. Copak tu chceš šedivé pláně spálené černými myšlenkami? Hořící lesy, vody plné mrtvých ryb? Vize jako z pekla?"
"Nechci... ale věci byly pro mě v poslední době příliš těžké. A já nejsem zvyklá nést takovou tíhu v jedné chvíli."
"Tak na ni zapomeň."

Jakmile tato slova dozněla, začala jsem se opět plně soustředit na okolní přírodu. Na pampelišky, žlutě svítící mezi stébly trávy, na draky, kteří mi lételi nad hlavou, a na ledový, ale zároveň příjemný vítr dující ze severu. Najednou jsem ucítila, že za mnou někdo stojí, ale nemohla jsem se pohnout z místa nebo se na něj alespoň podívat. A pak, jakobych nemohla rozeznat, zda to mluví ten studený vichr nebo má přítelkyně, jsem zaslechla:
"Patříš sem. A nikam jinam. Vznikla jsi tu a tady taky zanikneš."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 HAAS HAAS | Web | 25. dubna 2016 v 16:22 | Reagovat

Zajímavé, moc pěkný příběh... :-) Umíš psát opravdu moc hezky!!! :-)

2 HAAS HAAS | Web | 27. dubna 2016 v 19:51 | Reagovat

No, ono se to děje celkem často, že jsou školy (alespoň v některých zemích) zapojeny do takových edukativních programů. Spíše je to něco jako výlet, ale mě by se to třeba líbilo... U dinosauřích muzejí věk opravdu nerozhoduje, podle mě jsou to super místa a naprosto s tebou souhlasím (i když lepší než se školou je tam jet sám/sama za sebe, přijde mi to tak lepší). :-)

3 Aki Aki | Web | 29. dubna 2016 v 14:02 | Reagovat

Jujkote, to je totálně úžasné Blesko! :3
(Jinak abys věděla, jsem Atanvi, jen na blogu si říkám Aki. :))

Vážně hodně dobré, já taky budu psát příběh, který se mi stal ve snu. :3 Boží, doufám že bys psala i další příběhy. Píšeš fakt dobře. :)

4 HAAS HAAS | Web | 30. dubna 2016 v 8:26 | Reagovat

Zatím jsi mi ji neposílala. :-) Ale neboj, já kdybych nastoupil na lyže, tak to dopadne opravdu špatně. V životě jsem snad na lyže nesáhl... :-D Když už sport, tak mám radši běh, ale lyžování je na mě trochu moc. :-D

5 HAAS HAAS | Web | 30. dubna 2016 v 10:17 | Reagovat

To nepochybně... :-D Já se někdy divím, jak rychle mi to běží, když utíkám pro dalekohled, jelikož zrovna na zahradě zahlédnu nějakého ptáka a chci si ho prohlédnout, než odletí. :-D Jinak právě s Raptory by se daly dobře trénovat reflexy-uhnout seknutí jejich drápem chce opravdu pořádně rychlé reakce! :-D

6 Alfaraptor Alfaraptor | Web | 1. května 2016 v 17:58 | Reagovat

Ano, mám rád anime, ale nejsou to zrovna takové ty běžné typy. Neon Genesis Evangelion, Neo Ranga, Attack on Titan, Elfen Lied, Another... Nic normálního.

7 HAAS HAAS | Web | 1. května 2016 v 19:37 | Reagovat

Tu knihu jsem dostal k Vánocům. :-) V češtině žádné Nigelovy knížky nevyšly, takže ji mám v anglickém originále, a podle mě je to super... :-) Jinak já se jednak dívám na filmy (ale jen ty, co chci, tzn. o dinosaurech nebo přírodě) a taky čtu. :-)

8 HAAS HAAS | Web | 4. května 2016 v 19:32 | Reagovat

Nevšiml, já se na titulní stranu Blogu.cz moc nedívám... A jak to myslíš? Jako člověka, nebo třeba dinosaura? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama